Úvod do uprchlické problematiky

Kdo je uprchlík

V běžném povědomí je uprchlík většinou skutečný nebo domnělý zločinec, který prchá před muži zákona – nejlépe na plátně amerického akčního filmu. Těm zasvěcenějším se zase vybaví tak nanejvýš obyvatelé východních zemí, kteří se mají špatně, a tak často bez náležitých dokladů odcházejí do Evropy, kde pracují jako nelegální dělníci. Proto mnohé z nás překvapí fakt, že uprchlík má již přes padesát let svou přesně vymezenou mezinárodní právní definici, která v sobě nezahrnuje ani jednu z výše popsaných variant. Člověk prchající před spravedlivým trestním stíháním ani ten, kdo opouští svou zemi s vidinou lepšího výdělku, není podle práva uprchlík.

Právní definice

Podle dvou základních dokumentů mezinárodního práva – Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků z roku 1967 – je uprchlík osoba, která "se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti…". Jednoduše řečeno je tedy uprchlík člověk, který utíká ze své země, protože má strach z pronásledování nebo se cítí ohrožen na životě. Pokud je člověk uprchlíkem, měla by mu být automaticky zajištěna základní práva a mělo by být především vyloučeno jeho navrácení do země, kde mu hrozí nebezpečí (tzv. princip non refoulement = nevydání). Tento princip je zakotven v článku 33 Úmluvy: „Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoliv způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politickému přesvědčení.“

Definice uprchlíka v Úmluvě byla vytvořena především s ohledem na události za druhé světové války a ošetřovala situaci válečných a poválečných uprchlíků na území Evropy. Dodatečný Protokol sepsaný o šestnáct let později upustil od geografického a časového omezení definice uprchlíka a umožnil tak univerzálnější platnost Úmluvy. Jenže postupem doby se začaly objevovat další, nové formy uprchlictví, které se nedaly předjímat a na které se Úmluva nevztahovala. Výrazně se zvýšil počet občanských válek i etnických a náboženských ozbrojených konfliktů, které zplodily obrovské množství uprchlíků. Dodnes trvá spor o to, zda osoba prchající před válkou má nebo nemá být považována za uprchlíka, a některé země se zdráhají uznat nároky těchto lidí na ochranu.

„Nepraví“ uprchlíci

Je tedy zřejmé, že nárok na ochranu a pomoc mají lidé, kteří prchají před politickým, etnickým či náboženským pronásledováním v zemích s totalitními režimy a represivními diktaturami. Jenže důvodů k útěku lidí je celá řada a jsou mnohem pestřejší. Stále početnější skupinu běženců tvoří v současnosti tzv. ekologičtí uprchlíci, kteří opouštějí své domovy v důsledku naprosté devastace přírodního prostředí a vyčerpání přírodních zdrojů (zejména v subsaharské Africe). V některých případech zase běženci nevstupují na území cizích států, ale pouze se přesouvají na jiné, bezpečnější místo v rámci vlastní země. V tomto případě se hovoří o vnitřních uprchlících (vnitřně přesídlených osobách – z angl. Internally Displaced Person, IDP). Ani jedna z těchto jmenovaných skupin nespadá pod definici zachycenou v Úmluvě a přesto by i tito lidé měli mít nárok na svá práva a na pomoc. Velmi specifickou a často zatracovanou a zlehčovanou skupinu tvoří ekonomičtí uprchlíci, kteří si od života v bohatších zemích slibují řešení své jinak neúnosné ekonomické situace.

Uprchlíci v EU a ve světě

Současná situace v oblasti migrace a uprchlictví je nejvýrazněji určována dvěma historickými událostmi, které výrazně poznamenaly naši současnost. Tou první je konec studené války na přelomu osmdesátých a devadesátých let a z něj vyplývající zánik bipolárního světa, pád železné opony a demokratizace bývalých komunistických států střední a východní Evropy doprovázená namnoze změnou jejich zahraničně politické orientace. Tou druhou je potom teroristický útok na USA 11.září 2001 a následná celosvětová kampaň proti mezinárodnímu terorismu.

Konec studené války přinesl paradoxní důsledky. Na jedné straně znamenal výrazné zlepšení politické i ekonomické situace pro obyvatele řady středoevropských a východoevropských zemí. V důsledku toho se příslušné státy proměnily z emigračních na tranzitní a postupně imigrační. Na druhé straně kolaps komunismu nevedl v některých (zvláště mnohonárodnostních) státech k demokratizaci a prosperitě, ale naopak k výbuchům nacionalismu, etnickým válkám vyznačujícím se bezpříkladnou krutostí, politické nestabilitě a z ní vyrůstajícím autoritářským režimům. V devadesátých létech Evropu nejvíce zasáhla vlna uprchlíků z území bývalé Jugoslávie, které vyhnaly zdejší konflikty (1991-1995: chorvatsko-srbské války, 1992-1995: válka v Bosně, 1998-1999: konflikt v Kosovu). Sjednocující se Evropa projevila osudovou neschopnost napomoci vyřešení konfliktu politickými a vojenskými prostředky, avšak její pomoc uprchlíkům, zejména z Bosny a Kosova, byla poměrně velkorysá. Kosovská krize v letech 1998-1999 eskalovala v největší poválečný exodus uprchlíků v Evropě a představuje zároveň jeden ze vzácných příkladů, kdy se mezinárodní společenství odhodlalo ke koordinované záchranné akci spočívající nejen v rozsáhlé humanitární pomoci uprchlíkům na území Albánie a Makedonie, ale zároveň jejich dočasnému transportu do evropských zemí i zámoří (americká námořní základna Guantanámo). Konflikty probíhající na území bývalého SSSR (Podněstří, Náhorní Karabach, Abcházie, Jižní Osetie, Čečensko) rovněž vyvolaly velké uprchlické vlny. S výjimkou Čečenců tyto vlny ovšem Evropu výrazněji nepostihly a zůstaly omezeny na postsovětský prostor. Rozsáhlou zahraniční emigraci však podnítily diktátorské režimy, které byly nastoleny v některých postsovětských zemích (Bělorusko, Ázerbajdžán, Turkmenistán, Uzbekistán).

Rozpad bipolárního světa vedl rovněž ke vzniku nebo oživení migračních tras. Střední a východní Evropa představující v době studené války neprostupnou a izolovanou entitu, začala vzhledem ke své poloze mezi východem a západem hrát klíčovou roli v oblasti migrace a pašování lidí.

Konec studené války rovněž znamenal zvýšení počtu uprchlíků ze zemí třetího světa, zvláště z Afriky. S koncem studené války prudce poklesl objem zahraniční, politicky motivované rozvojové pomoci poskytované z východu i ze západu a řada zemí byla ponechána doslova napospas svým vnitřním problémům. Rozvojová pomoc přicházející v době studené války do zemí třetího světa jak z východu, tak ze západu, udržovala totiž uměle v řadě z nich vyšší životní standard, než který by odpovídal jejich reálnému ekonomickému výkonu. Tento fakt, spolu s mnohdy nedomyšlenou a neblahou politikou mezinárodních finančních institucí přispěl ke zvýšení chudoby v řadě zejména afrických států, s ní spojené nestability a emigrace. Zároveň konec politiky “vývozu revoluce“ z komunistického bloku vedl k pádům prokomunistických klientských vlád (Etiopie), bohužel často až po krvavých občanských válkách (Mosambik, Angola) způsobujících uprchlické krize značného rozsahu.

Teroristický útok na USA v roce 2001 potom inicioval omezování občanských svobod v celosvětovém měřítku. Politika upřednostňování bezpečnosti před občanskými právy vedla ke striktní kontrole pohybu, což v konečném soudu znamenalo i zpřísnění azylové politiky v řadě zemí svobodného světa (na základě argumentu, že někteří z pachatelů teroristických útoků se dostali na území USA prostřednictvím azylu). Nápadná byla v tomto ohledu zejména diskriminace muslimů. Období po roce 2001 tak znamená vyvrcholení procesu zpřísňování azylové politiky, které začalo již v polovině osmdesátých let.

K zavádění restrikcí vůči uprchlíkům a žadatelům o azyl přispívají i sociální problémy západních společností. V důsledku růstu nezaměstnanosti, demografických změn a krize sociálního státu jsou uprchlíci a migranti vnímáni jako potenciální konkurenti jak na trhu práce, tak v oblasti sociálních služeb. Proto v řadě západních zemí roste vliv populistických, nacionalistických, nejednou až fašizujících stran (Vlámský blok v Belgii, Le Penova Národní fronta ve Francii, Haiderovi Svobodní v Rakousku). Ve snaze zamezit vlivu těchto pochybných politických uskupení na voliče se k proticizinecké rétorice  potom uchylují i politikové zavedených demokratických stran. Paradoxně ovšem některé proticizinecky orientované strany a politikové (např. pozoruhodný provokatér nizozemské politické scény, zavražděný profesor sociologie Pim Fortuyn) nevystupují proti cizincům z pozic vulgární a apriorní netolerance, ale z obav vůči možnému ohrožení hodnot liberální společnosti pod tlakem neintegrovaných přistěhovalců žijících v jiném mentálním světě. Pim Fortuyn, který byl sám homosexuál, se obával islamizace země, která by podle jeho představ znamenala konec pověstné nizozemské tolerance vůči menšinám (včetně homosexuálů). Tyto debaty pak v Nizozemí ještě zesílily po zavraždění režiséra Thea van Gogha, kritizujícího útlak žen v islámských komunitách, islamistickým fanatikem. Podobné úvahy stojí i v pozadí pověstného „šátkového zákona“ ve Francii.

Výsledkem celé řady těchto skutečností je celkově přísná azylová a imigrační politika Evropské unie. EU, která na jedné straně uzavřením a aplikací Schengenských dohod vytvořila nejrozsáhlejší prostor volného pohybu lidí, zboží a kapitálu na světě, se paradoxně na druhé straně stává jedním z nejuzavřenějších politických uskupení pro příchozí zvenčí, skutečnou „pevností Evropa“. Migrace je postavena pod přísnou standardizovanou kontrolu, jejímiž nástroji jsou nejen technicky vyspělý tzv. schengenský informační systém, ale přísně střežená vnější hranice unie, která se pomalu proměňuje v novou železnou oponou. V důsledku tzv.dublinských dohod smí až na výjimky uprchlíci žádat o azyl pouze v jedné zemi Evropské unie. Neúspěšní žadatelé o azyl jsou deportováni, nejednou za použití hrubého násilí, jež v několika případech vedlo až k jejich úmrtí. Takové skandální případy se v devadesátých létech odehrály v hned v několika evropských zemích. V roce 1998 takto přišel o život dvacetiletý nigerijský uprchlík při deportaci z Belgie, v roce 1999 palestinský uprchlík při deportaci ze Švýcarska a nigerijský uprchlík při deportaci za Rakouska. Všichni se doslova udusili v důsledku brutálního spoutání. Zcela v rozporu s ženevskou úmluvou jsou někteří žadatelé o azyl zadržováni v tzv. detenčních centrech, představujících v podstatě lepší vězení. Tato praxe je rozšířena zejména ve Velké Británii, nejvíce však v Austrálii. Pro Austrálii dokonce provozují za úplatu detenční centra okolní státy, např. tichomořská republika Nauru. K podobným plánům, naštěstí dosud nerealizovaným, dospěla i EU, která se rostoucí migraci z jihu a východu chtěla bránit zřízením táborů v Severní Africe a na Ukrajině.

Jinou praxí, která je rovněž ve zjevném rozporu s mezinárodními úmluvami, je zamezování vstupu potenciálních žadatelů o azyl na území cílové země. To se děje nejen prostřednictvím zpřísňující se vízové politiky nebo přímé přítomnosti imigračních úředníků z cílových zemí na letištích v zemích původu migrantů, ale např. i brutálním zadržováním lodí s imigranty (v této praxi nechvalně prosluly USA ve vztahu ke kubánským exulantům, Itálie ve vztahu k běžencům z Albánie a Austrálie ve vztahu k uprchlíkům z Asie). Naprosto skandální je vyhánění severokorejských uprchlíků z Číny, kteří zde zachraňují doslova holý život před hladomorem a zjevně nejabsurdnějším totalitním režimem současného světa. Úroveň azylové politiky a péče o uprchlíky se přirozeně liší zemi od země, nejlépe si již tradičně vedou skandinávské země, Nizozemí a Kanada. Velmi liberální azylovou politikou se vyznačují státy Latinské Ameriky. Tato tolerance ovšem měla i své stinné stránky, neboť umožnila, aby se v nich v poválečném období skrývala řada nacistických válečných zločinců. Např. nechvalně proslulý architekt „konečného řešení židovské otázky“ Adolf Eichmann musel být z Argentiny, kam uprchl za pomoci Vatikánu, v roce 1960 doslova unesen izraelskou tajnou službou, aby mohl být postaven před soud.

Většinové veřejné mínění v zemích svobodného světa si práv uprchlíků příliš nevšímá. Jejich práva většinou hájí jen marginální politické strany (např.Zelení, liberálové), v zemích s vyspělou občanskou společností reagují stateční lidé na restriktivní azylovou politiku svých vlád ukrýváním neúspěšných žadatelů o azyl např. v církevních institucích.

Důsledkem restrikcí je tzv.ilegální migrace, kdy se lidé pokoušejí vstoupit na území cílových zemí bez zákonného povolení, a zejména rozšířené pašování lidí, které dnes představuje jednu z nejvýnosnějších kriminálních aktivit. Tragickou stránkou tohoto pašování lidí jsou četná úmrtí, kdy se lidé udusí v kamionech a kontejnerech, umrznou v pohraničních horách, utonou v řekách.

Podle odhadů UNHCR je dnes ve světě 17 milionů uprchlíků. Větší část z nich se nalézá ve třetím světě, mnohdy přímo v konfliktních oblastech, jen malé části z nich se podaří dostat do bohatých států svobodného světa a ještě menší části z nich získat azyl nebo alespoň nějakou formu dočasné ochrany.

V devadesátých letech byly největšími ohnisky uprchlických krizí Balkán, území bývalého Sovětského svazu, Přední východ (Irák, Írán), střední a jižní Asie (Afghánistán), Čína, Vietnam, Barma, subsaharská Afrika (Rwanda, Zaire - dnešní Demokratická republika Kongo, západní Afrika). Americké zásahy v Iráku a Afghánistánu stejně jako určité uklidnění situace na Balkáně a v postsovětských konfliktních oblastech znamenaly určité snížení počtu uprchlíků, stále se však objevují uprchlíci z důvodu politického pronásledování, válečných konfliktů a především chudoby.

Co přinese budoucnost?

Bez nadsázky lze říci, že migrace a uprchlictví dnes představují jeden z nejzásadnějších globálních problémů. V důsledku globalizace a postupného utváření globální civilizace žijeme ve světě, v němž může volně obíhat zboží, informace i finanční toky, ale svoboda pohybu je pro řadu lidí, zejména ze třetího světa, drasticky omezena. Tento stav ovšem představuje nepřirozenou a v historii v podstatě bezprecedentní situaci. Americký politolog Zbigniew Brzezinski trefně říká: „Národní pas, typický fenomén dvacátého století, tak vlastně symbolizuje ztrátu práva všech lidí považovat zeměkouli za svůj společný domov. Tento důsledek nacionalismu byl z humanitního hlediska krokem zpět.“ Tato do očí bijící diskrepance se projevuje zejména ve vztahu k občanům zemí třetího světa. Pokud nepatří k politické či ekonomické elitě, jejich šance legálně volně vstoupit do zemí bohatého světa je minimální. Tato nerovnováha spolu s do očí bijící nerovnováhou ekonomickou, vzdělanostní i demografickou (stárnoucí a ubývající populace Severu versus rostoucí mladá populace Jihu) představuje nebezpečnou rozbušku globální nestability.

Na druhé straně se setkáváme se zvýšenou citlivostí vůči některým novým skupinám uprchlíků. Např. domácí násilí či pronásledování v důsledku odlišné sexuální orientace (časté např. v islámských zemích) může být důvodem k udělení azylu. Velké kategorie uprchlíků však dosud čekají na své uznání. To je příklad fenoménu environmentálních uprchlíků, jejichž počet drasticky roste zejména v subsaharské Africe a střední Asii. Americký publicista a politolog Robert D. Kaplan a kanadský politolog Thomas Fraser Homer-Dixon varovně upozorňují na fakt, že v budoucnosti v důsledku drastické environmentální devastace v rozvojovém světě se environmentální uprchlíci stanou silou, která může způsobit celosvětovou nestabilitu. Podle odhadů odborníků jen do roku 2050 mohou důsledky globálního oteplování vyhnat ze svých domovů 150 milionů lidí. V současnosti se objevují iniciativy za uznání a zahrnutí environmentálních uprchlíků do systému mezinárodního uprchlického a azylového práva. Jednu z takových iniciativ (Toledská iniciativa pro environmentální uprchlíky a ekologickou obnovu) organizovanou v Nizozemí ustavenou, dnes již mezinárodní organizací Living Space for Environmental Refugees (LiSER) můžete podpořit na webových stránkách www.liser.org.

Závěrem lze říci, že současná restriktivní politika bohatých západních zemí (včetně EU) vůči uprchlíkům a migrantům obecně je neudržitelná a krátkozraká. Samotný demografický vývoj v těchto zemích si naopak vyžaduje aktivní podporu migrace. Tato podpora ovšem není možná bez aktivní podpory integrace nově příchozích do západních společností tak, aby nebyli nuceni vzdávat se vlastní kulturní identity, ale zároveň přijali za své základní hodnoty moderní svobodné společnosti budované na občanském a sekulárním principu. Vytváření tolerantní multikulturní společnosti tak zůstává jednou největších výzev pro naše století.

V konečném důsledku jedinou účinnou prevencí uprchlických vln a rozsáhlých migračních proudů nejsou zbraně nebo železné opony, ale nastolení spravedlivých vztahů mezi globálním Severem a Jihem a účinná rozvojová pomoc, která umožní chudším zemím dosáhnout takové míry politické stability, ekonomické prosperity a úrovně dodržování lidských práv, aby emigrace z nich nebyla životní nutností. V tomto duchu vyznívají i závěrečná slova výtečné knihy Evropa v pohybu německého experta na migraci Klause J. Badeho:

Tam, kde nejsou prakticky žádné možnosti regulérního přistěhovalectví, musí se jako náhrada využít cesta, která k tomuto účelu původně určena nebyla, například žádost o azyl. Nebereme-li v úvahu skupinové uprchlíky, potom takto dané restrikce nutí v zásadě všechny zúčastněné ke hře s falešnými kartami, neboť při vymezení azylového práva nešlo ani tak o to, jak ponechat průchod humanitě jako spíše o zajištění hranic proti nežádoucím imigrantům. Vytvořila se tu obvyklá obranná hra s využíváním bezpečnostně-politických argumentů a vizí globálního ohrožení. Spojnice mezi nepřijímáním jednotlivých žadatelů o azyl z krizových oblastí mimoevropského světa a obavami ze zániku Evropy v přívalu takto vyvolané postupné masové migrace je ovšem tak vágní, že ji lze využít skutečně jen k demagogickým účelům. Dokud není obrana před uprchlíky ze zemí „třetího světa“ současně vyvážena potíráním příčin útěků ve výchozích oblastech, zůstává podobný přístup historickým skandálem, podle nějž budou následující generace poměřovat chápání humanity v Evropě na konci 20. a počátkem 21.století.