„Udělejte s námi cokoliv, hlavně už nás
nenechávejte v táboře“
O životě příchozích v Pobytových střediscích
Únava, apatie, stres a babylonská směsice jazyků; srdečnost,
pohostinnost a přátelství na život a na smrt; první a poslední otázka dne: deportují
mne zpět do země původu, nebo mi dají šanci začít nový život. Směs toho všeho najdete
v jakémkoliv uprchlickém táboře v České republice. Jak tábory
fungují, jak se v nich žije jejich obyvatelům a kde je problém jejich
fungování – to bude hlavním tématem tohoto článku.
Formálně vzato je život člověka v táboře zajištěn dobře. Má
zadarmo stravu, bydlení, základní sociální, zdravotní a potřebnou právní péči.
Děti navíc mohou navštěvovat dětské centrum a chodit do místní školy. Lidé jsou do PoS rozdělováni tak,
aby etnické a sociální složení tábora bylo vyrovnané, ohrožené skupiny
(nezletilí či samotné matky s dětmi) mají možnost pobývat ve zvláštních
střežených zónách. K tomu všemu dostávají 16 korun na den na osobu.
Nevládní organizace zde pořádají volnočasové aktivity
či exkurze mimo tábor (výlety do divadel, Moravského krasu apod.), někde jsou
realizovány i odborné terapeutické skupiny (známé jsou ženské skupiny Ing. Věry
Roubalové). Je třeba ocenit fakt, že taková zařízení u nás fungují, je to
znakem pokročilého sociální systému. Nicméně, jak jsem výše naznačil,
skutečnost není zdaleka tak růžová.
Dejme slovo
samotným obyvatelům
Adam (18) ze země v bývalém Sovětském svazu: „Jezdil jsem v táboře na bruslích, přišel ke
mně policajt a říká: Tady nebudeš jezdit. Povídám mu, že tady budu jezdit, že
nemá, proč by mi to zakazoval. On mě chytil za tričko a hodil se mnou o zeď.
Zeptal jsem se ho, proč se mnou tak zachází. On mi odsekl: Budu si s vámi
dělat, co budu chtít!“ Odehrálo v Havířově v roce 2002.
Poté Adam popisuje PoS v Kašavě
(u Zlína) „To bylo nejhorší místo,
které jsem kdy viděl, všechno tam smrdělo, postel, zdi, dveře, všechno smrdělo,
spali jsme vsedě, abychom se nemuseli ničeho dotýkat…“
Paní Milena z Gruzie
(34): „Jsem vysokoškolsky
vzdělaná a doma jsem měla mnoho aktivit, nebyla jsem nikdy na nikom závislá.
Pobyt tady v táboře je něco neuvěřitelně ponižujícího.“
Nebo Mohamed z Afghánistánu
(30): „Nedovedete si představit, co je nuda, jak
rozkladné účinky má na lidskou psychiku, dokud nežijete v táboře.“
Pan Šedat z Palestiny
(33) napsal špatnou češtinou
na podzim roku 2005 na MV ČR dopis zhruba toho znění: „Prosím udělejte cokoliv, pošlete nás do jiné země, dejte nám práci,
nebo přemluvte naše úřady, aby nás pustili zpět domů, ale hlavně už nás nenechávejte
v táboře.“ (Ministerstvo odpovědělo, že žádosti nemůže být
vyhověno.)
Jeho patnáctiletá dcera
Ružda pronesla toto: „Jsme rádi, když se konají akce mimo tábor, jezdíme všude, kde se dá,
někdy i sami, protože tady v táboře se nedá vydržet, není tady co dělat a
podívejte se, jak to tady vypadá.“
Kde je tedy problém?
Hlavním a největším
problém života v táboře a potažmo celého systému je to, že lidé
v táborech zůstávají příliš dlouho. Někteří až 8 let! Kdyby se jednalo o
maximálně dva až tři měsíce, není třeba se o život v táborech tolik
zajímat, neboť tábory fungují tak, jak bylo výše uvedeno. Z prostě
konstatovaného faktu, že lidé v táborech zůstávají dlouho, plynou ale
někdy katastrofální důsledky. Nemálo povolanějších a vlivnějších lidí (Petra
Procházková, Věra Roubalová aj.) se na tuto skutečnost snaží upozorňovat, ale
zatím je situace stále stejná, ne-li horší.
Pojmenujme stručně
některé důsledky dlouhodobého pobytu v PoS.
1. Stává se že na
jediné chodbě bydlí lidé od Mongolska, Barmu, Kazachstán, přes Čečensko,
Rumunsko, Bělorusko, Slovensko až po Palestinu, Súdán či Somálsko. Vedle toho,
že jde o lidi z naprosto odlišných kultur, s odlišnými představami o
soukromém, intimním životě, jsou to často početné rodiny s malými dětmi či
staří (někdy fyzicky nemocní) lidé. Ti všichni se teď po několik let mají dělit
o společné záchody, koupelnu i prádelnu, jež jsou umístěny na studených temných
chodbách. Důsledek takového stavu domyslí čtenář sám…
4. V poměrně velké negativum se po čase obrátí
i to, že uprchlíkům je zadarmo poskytována strava. Nejenže zde lidé nemohou nic
dělat, ale dokonce si nesmí ani sami vařit. Ženy, které mají pěti-šestičlennou
rodinu, byly doma zvyklé se o ni starat, a tedy i vařit. Tady to dělat nemohou
a navíc musí jíst jen to, co jim připraví kuchyně v PoS.
Kdo někdy jedl ve školní či závodní jídelně, nechť si položí otázku, zda
by se tam chtěl stravovat osm let, bez velké možnosti koupit si něco jiného.
5. Vážným problémem je i lékařská péče. Opět,
kdyby zde lidé nemuseli trávit roky, ubude i tohoto problému. Mnohokrát se
stalo, že nevládní organizace, kamarádi obyvatel PoS,
nebo uprchlíci sami museli někde mimo tábor řešit zdravotní stav, když se
například ocitli na pár týdnů v právním vakuu, nebo potřebovali nadstandardní
vyšetření. Například na podzim roku 2005 potřebovala 30letá žena vyšetřit
bolesti břicha. Místní doktor jí dal pouze anestetika a řekl, že to přejde.
Kdyby se její manžel a známí nepostarali, mohla v důsledku lékařovi
nedbalosti i zemřít: prodělala dříve operaci, jizva se zanítila paní
potřebovala antibiotika, aby nedostala otravu krve.
6. Naprosto katastrofálně se dlouhodobý pobyt
v táboře projevuje na dětech. V táboře se hovoří mnoha jazyky, což se
na nejmenších projevuje tak, že se pořádně nenaučí ani jeden z nich.
Hrůzným příkladem je čtyřletý chlapec, který umí trochu arabsky, trochu česky,
sem tam slovo rusky. Na starších se to projevuje taktéž, ale ti už mají alespoň
jeden gramatický systém zažitý. Rodiče tento problém nejsou schopni řešit,
protože by buď museli platit kurzy češtiny, nebo by museli na dítě hovořit jen
arabsky a držet ho v izolaci od ostatních (v jednom malém pokoji
s vojenskými postelemi). Jak se bude učit, jak bude číst, jaká úroveň bude
jeho myšlení, když na to nebude mít patřičný nástroj?
7. Posledním důsledkem času stráveného v
táboře je dlouhodobé vystavení stresu a nejistotě. Z dospělých se při
dlouhém a nejistém čekání na svoji budoucnost, kterou má v rukou
ministerstvo, stávají psychicky nalomení a někdy i zlomení lidé. Stres, který
lidé ventilují křikem, častými hádkami, někdy pitím a bitím svých blízkých, se
samozřejmě přenáší i na děti. Vrcholem takových výjevů však nejsou scény plné
křiku a sprostých slov, ale tichá slova, vycházející z naprostého
zoufalství a doprovázená slzami a tváří zkřivenou bolestí z ponížení a
nervového vypětí – to když vás 35letá žena žádá, abyste jí našli ženu pro
jejího muže, aby dostal trvalý pobyt.
Speciálním problém fungování
je zneužívání pobytových středisek. Veškeré péče, které je primárně nabízena
potřebným ze států, jako je například Čečensko, pak dlouhodobě zneužívají lidé
například z Polska, Slovenska, Švýcarska. Ani toto není vláda schopna
řešit.
O důsledcích dlouhého pobytu lidí v uprchlickém táboře by
se dalo hovořit dlouho, zvláště o vlivu „táborového“ života na děti.
V tuto chvíli je však třeba zopakovat, že uprchlická zařízení jsou dobrý
nástroj sociálního systému. Problém je však v tom, že celá azylová
procedura je dlouhá. Čelit tomuto rozporu se dá buď tak, že se urychlí azylové
řízení, nebo se upraví fungování tábora do té míry, aby obyvatelé mohli vést
opravdu „důstojný život“, jak se o tom píše v různých materiálech SUZ.
Kdyby nastala první varianta, všechny problémy vyjmenované v osmi bodech
by okamžitě zmizely – a nastaly by jiné. Kdyby měla nastat varianta druhá,
našlo by se mnoho lidí, kteří by chtěli svým dílem přispět, proč do toho tedy
nejít? To už je otázka pro politiky a vládní úředníky. Nevládním organizacím,
jejich dobrovolníkům a dobrovolnicím zatím zbývá „jen“ na tento problém
upozorňovat a hledat v rámci svých možností jeho částečná řešení.
Jedno z možných řešení je například
jezdit do táborů a pořádat volnočasové aktivity pro
děti i dospělé. O tom viz článek „Dobrovolník mezi uprchlíky“.
Jak jinak se zapojit do
aktivit zapojit přispívat, se můžete dozvědět například na stránkách http://uprchlik.ecn.cz.
Radim Ošmera
Autor studuje FF
MU.