Dobrovolník mezi uprchlíky

O dobrovolnické činnosti a tom, co vše se člověk může naučit, když není ve škole

Tichá ulice, velká budova s modrými okenními rámy a před vchodem do vrátnice pokuřující muži s unavenými obličeji. Zdraví nás pokývnutím hlavy a basovým zabručením. Vrátnice ve vykachličkované, temné chodbě a v ní laškující hlídací služba. Už se známe od vidění, „kolik vás je tentokrát?“ ptá se usměvavý padesátník v uniformě. Po zkontrolování dokladů nás vpouští do areálu. Tři staré budovy se na nás dívají zešedlými okny, mezi domy malé hřiště a všude vysoké smrky, kaštany, břízy, kolem dokola zelený plot svírající ticho, jež do sebe nasálo příběhy lidí z celého světa. Začíná naše každotýdenní výprava za dětmi do uprchlického tábora v Zastávce.

Pětice dobrovolníků a dobrovolnic z NESEHNUTÍ s připraveným programem míří k budově č. 4., aby obešla pokoje a oznámila, že je čas si hrát. Není to však třeba. Z domu vyběhl malý chlapec, zarazí se vprostřed cesty, hledí na nás, poznává nás, s rozzářenýma očima běží k nám, odkládám všechny věci na zem, klekám si a roztahuji ruce, Adam mi skáče do náruče a piští radostí, kterou s ním sdílím. „Kde máš sestřičku a kamarády?“ ptám se. Adam vyletí jako střela. „Hned je přivedu,“ křičí dychtivě. Během několik minut je dvůr plný dětí. Dívky se vítají zpravidla s dobrovolnicemi, chlapci spíše s dobrovolníky. Jsou tu děti z Mongolska, Dagestánu, Čečenska, Palestiny, Běloruska, Ingušska, Somálska, Arménie, z kurdských osad v Turecku a tak dále. Věkové rozpětí 2 až 17 let. Rozdělujeme se spontánně na několik skupinek podle věku. Ještě zakřičíme do okna na chybějícího malého Eldara a kolotoč her se rozjíždí. Někdo maluje, jiní skládají puzzle, další si hrají s plastelínou, někteří si povídají a švitoří, kluci a sem tam odvážná dívka hrají fotbal – malý Džochar byl dlouhou dobu hráč sám za sebe, nerespektoval tým, ale časem se to naučil a když si vyměnil nakonec i pantofle za normální boty, byl z něj skvělý fotbalista.

Hrají se i jiné hry, chodíme do lesa, závodíme, kdo bude rychleji v kapradí a zase zpět, hledáme poklady se zavázanýma očima vedeni špagátem nataženým mezi stromy, bojujeme o záchranu vlajky svého družstva. A při tom všem mluvíme česky, rusky, někteří arabsky, kurdsky… učíme se písničky, válíme se v listí, lezeme po stromech. Jindy hrajeme deskové hry, turnaje v piškvorkách, učíme se různé výtvarné techniky; vše podle nálady, počasí, věku dětí apod.

Čtyři hodiny utečou vždy jako voda, musíme se vrátit do Brna, nechce se nám a děti nám dávají všemožně najevo, že nás rozhodně domů nepustí. Berou si provazy, švihadla a stavějí nám zátaras, chytají za ruce a piští euforií i rozhořčením: „Neodcházejte! Musíte tady dneska přespat!“ Malý Šedat, černooký dvouletý chlapeček mi skáče do náruče a chce se nechat vyhazovat do vzduchu, cosi na mne kurdsky mluví, rozumím jen cosi jako „ne – doma ne“.

Červené tváře, úsměvy na rtech, udýchaní a už čekáme na příjezd vlaku na nádraží. Napříč nádražím se ještě řítí Džihán a nese nám létající talíř, který jsme v táboře zapomněli, přes koleje se vrací a my odjíždíme do města pod Petrovem.

Ale samozřejmě nejen děti žijí v táborech, jsou tu i jejich rodiče, kteří nás vždy přivítali vřelou srdečností. Vždy, když jsme je přišli navštívit na pokoj, se nás snažili i z toho mála, co měli, pohostit a udělat nám pohodlí.

Jako dobrovolník jezdím do táborů druhým rokem. Naučil jsem se mnoho: pořádat programy pro děti, zvládat někdy nelehké pedagogické situace (děti nejsou vždy zlatíčka) a naučil jsem se prožívat ty cizokrajné tváře ne skrze jejich odlišnosti , ale skrze jejich pocity, názory, příběhy. Přestali to pro mne být uprchlíci, cizinci, příchozí, ale lidé, s nimž rád vypiji kávu, popovídám. Ale co je asi nejdůležitější, naučil jsem se hlouběji chápat slovo „respekt“ – lidé z odlišných zemí mají odlišnou představu o společenském chování, slaví jiné svátky a silně je prožívají (silněji než my Češi). Dříve bych tyto věci bral jako fakt, dnes vím, co pro ty lidi znamenají, respektuji to a v mnohém se od nich mohu z jejich tradic přiučit. Minimálně to, že hrdost a čest jsou pojmy, které patří do základní výbavy dospělého člověka.

Myslím, že jako dobrovolníci přinášíme do tábora radost a chvilky štěstí, přinášíme zapomenutí na nudu a beznaděj. Někdy je to málo, někdy naopak hodně. Pokud se chcete do našich aktivit zapojit, kontaktujte nás, budeme rádi za jakoukoliv pomoc.

Radim Ošmera

Autor studuje FF MU.