„Politiky můžete posuzovat podle toho, jak se chovají k uprchlíkům. Jednají totiž s nimi právě tak, jak by jednali s vámi, kdyby k tomu dostali příležitost.“

Ken Livingstone, londýnský starosta

Migrace a uprchlictví v České republice

I. Historie

Stěží bychom dnes v České republice našli rodinu, mezi jejímiž příbuznými či přáteli není nikdo, kdo by v průběhu našich pohnutých dějin 20.stol. neuprchl do zahraničí. Avšak ani v předchozích staletích nebyla situace v českých zemích po této stránce o mnoho klidnější. Snad jen s tím rozdílem, že ve hře bylo tehdy podstatně více etnik a že byly i doby, kdy k nám naopak imigranti přicházeli jako do země zaslíbené. Z tohoto hlediska tedy můžeme říci, že se v dnešní na pohled velmi turbulentní době vlastně jen klopotně vracíme k vlastním historickým tradicím.

Díky své poloze uprostřed Evropy se české země již od počátku utváření své státnosti staly územím, na němž vznikala multietnická společnost. Vedle Čechů zde žili i Židé a v rámci německé kolonizace, vrcholící za Přemysla Otakara II., se zde usadilo velké množství Němců, kteří české země obohatili ekonomicky, technologicky i kulturně. O kosmopolitním charakteru českých zemí vypovídá fakt, že až do poloviny 20.století zde vznikala literatura psaná nejen česky, ale i hebrejsky, německy a latinsky. Vzhledem ke spletitým peripetiím svých dějin však byly Čechy a Morava střídavě zemí emigrační i imigrační. Trvale pronásledovanou skupinou obyvatel, jíž se dostalo určitých občanských práv až v souvislosti s osvícenskými reformami, byli Židé, vystavení perzekuci, vyhánění a pogromům, motivovaným převážně náboženskou záští ze strany většinového křesťanského obyvatelstva, případně ekonomickou závistí. Zvýšená emigrace z Čech nastala v době krizových historických situací, jako byly husitské bouře a zejména pobělohorské období. Po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 museli Čechy opustit všichni nekatolíci, pokud nepřestoupili na katolickou víru. Ze země tehdy odešlo 320 šlechtických rodin a 30 000 rodin nešlechtických. Nejznámějším z tehdejších exulantů byl Jan Amos Komenský. Spolu s Komenským však emigrovala i řada dalších významných nekatolických intelektuálů, např. spisovatelé - historikové Pavel Stránský a Pavel Skála ze Zhoře a evangelický duchovní - básník Jiří Třanovský. Na druhé straně za vlády Karla IV. a v rudolfínské době Čechy svou tolerantní atmosférou a otevřeným mezinárodním prostředím přitahovaly nejnadanější umělce a intelektuály tehdejší Evropy.

19.století potom probíhalo ve znamení rozsáhlého, zejména ekonomicky motivovaného vystěhovalectví do Ameriky, které dalo vzniknout mnoha českým krajanským komunitám v USA (viz známý vtip o tom, že druhým největším českým městem je Chicago, kde svého času žilo na půl milionu obyvatel českého původu). Mnoho Čechů však v té době odešlo v rámci kolonizace i do vzdálenějších oblastí v rámci tehdejší habsburské monarchie (Banát, Vojvodina, Volyň), ale dokonce až do Ruska. Politicky motivovaná emigrace nastala po revolučním roce 1848 (Vojta Náprstek, po odpykání trestu žaláře i J.V.Frič). Významnou úlohu sehráli političtí emigranti z Čech a Slovenska (T.G.Masaryk, E.Beneš, M.R.Štefánik) v době první světové války, kdy se největším dílem přičinili o vznik samostatného Československa. V období první republiky pokračovala ekonomicky motivovaná emigrace do zámoří (zejména ze Slovenska), na druhé straně se tehdejší Československo jako jediný skutečně demokratický stát v celé střední Evropě stalo útočištěm nezávisle smýšlejících lidí z okolních politicky nesvobodných zemí. Významnou pomoc Československá republika poskytla ruským emigrantům po bolševickém převratu v Rusku. Smutným faktem ovšem zůstává, že dobová levicová scéna (včetně Osvobozeného divadla) ve svém poblouzněném a naivním nadšení pro sovětský komunismus ruské uprchlíky a jejich úděl zesměšňovala. Neméně důležitá byla pomoc, kterou československý stát ve třicátých letech poskytoval antifašistům a Židům, kteří emigrovali z Německa po převzetí moci nacisty v r.1933. Nalezneme mezi nimi i takové slavné osobnosti, jako byli např. bratří Thomas a Heinrich Mannové. Pomoc uprchlíkům nezištně poskytovaly jednotlivé obce, ale i stát. Za tímto účelem byl z  iniciativy prezidenta T.G.Masaryka při tehdejším ministerstvu zahraničí zřízen tzv.Fond podpory. Příznivá atmosféra první republiky vyznačující se tolerantní společností a pochopením pro běžence skončila s mnichovskou dohodou v září 1938. Obsazení Sudet naopak učinilo z řady tam žijících Čechů emigranty ve vlastní zemi, kteří byli jen s velkými obtížemi přijati v okleštěném zbytku státu. Po zřízení protektorátu byla ustavena exilová vláda v Londýně, komunistický exil našel své centrum v Moskvě. Z Čech tehdy uprchlo velké množství nezávisle smýšlejících demokratů a Židů. Vyhlazení převážné většiny židovského obyvatelstva a poválečné vyhnání Němců, nesmyslně krutá etnická čistka a plošná pomsta za nacistickou okupaci, výrazně poznamenaly etnickou i kulturní mapu Čech a proměnily českou společnost prakticky v etnicky homogenní, což v konečném důsledku přispělo k růstu její netolerance. Největší emigraci v dějinách zaznamenaly potom české země v době komunistické diktatury. Emigrace kulminovala těsně po únorovém puči v roce 1948 a poté v roce 1968 po agresi armád Varšavské smlouvy, která zadusila pražské jaro. V podstatě však emigrace z komunistického Československa měla chronický charakter a tisíce lidí je opouštěly každoročně až do roku 1989. V té době emigrovala značná část české společenské a kulturní elity (nekomunističtí politikové, podnikatelé, umělci, vědci, sportovci, šlechta, církevní hodnostáři a členové řeholních řádů), ale i statisíce obyčejných lidí. Mezi nejznámější emigranty patří spisovatelé Jan Čep, Egon Hostovský, Milan Kundera, Josef Škvorecký, Viktor Fischl, hudebník Karel Kryl, novináři Ferdinand Peroutka a Pavel Tigrid). Poměrně silná byla rovněž emigrace Židů do Izraele, zejména po zahájení antisemitských štvanic v souvislosti s politickými procesy padesátých let. Osudy uprchlíků a emigrantů tvoří výrazný fenomén české literatury po roce 1948. Lze beze sporu říci, že odliv talentů, osobností a elit vedl k ekonomické, intelektuální i morální degradaci české společnosti, z níž se dosud nevzpamatovala. V době normalizace byli někteří odpůrci režimu k emigraci přímo donuceni (např. spisovatel a dramatik Pavel Kohout). Představitelé komunistického establishmentu se snažili emigraci a odlivu mozků a pracovních sil zabránit vybudováním železné opony na západní hranici ČSSR (při pokusech o její překonání zahynula řada lidí) a drastickou regulací svobody cestování. Nedovolené opuštění republiky bylo považováno za závažný trestný čin.

II. Současný stav

Po roce 1989 se situace zásadně změnila, z emigrační země se Československo a pozdější ČR stala nejdříve tranzitní a velmi záhy cílovou zemí pro tisíce uprchlíků ze zemí bývalého SSSR, Balkánu a mimoevropských zemí. Výrazným fenoménem devadesátých let bohužel byla romská emigrace (zejména do Kanady a Velké Británie) z důvodu společenské diskriminace a neschopnosti státu ochránit Romy před rasistickými útoky, doložen je dokonce případ českého občana, který ještě v devadesátých letech získal azyl v Kanadě z důvodu diskriminace pro svou odlišnou sexuální orientaci. Se vstupem do EU však již další emigrace přinejmenším do jejích členských zemí nepřipadá v úvahu. Občan jakéhokoliv státu EU nemá právo žádat o azyl v jiné členské zemi EU, neboť celá Unie je považována z hlediska lidských práv za bezpečný prostor.

Vedle migrantů, kteří do ČR přicházejí za podnikáním (Němci, Rusové, Italové) či za prací (zejména Ukrajinci) se objevuje velké množství uprchlíků a žadatelů o azyl. Jejich skladba se proměňuje v souvislosti s vývojem politické situace v krizových regionech. V devadesátých létech převažovali zejména lidé z Balkánu (Bosna, Kosovo), bývalého SSSSR (Arménie, Gruzie, Čečenci), ale i lidé ze vzdálenějších zemí (Irák, Afghánistán). Výrazné skupiny povýtce ekonomických migrantů, kteří ovšem institutu azylu využívali k pobytu na našem území, byli Ukrajinci a slovenští Romové. V současnosti nejvýraznější skupiny žadatelů o azyl tvoří občané Ruské federace (Čečenci), Bělorusové, Číňané, Vietnamci.

Již od počátku devadesátých let se v ČR začal úspěšně budovat komplexní systém azylové politiky a péče o uprchlíky, opírající se o pevně daný institucionální a právní rámec. Jeho základem je zákon č.325/1999 Sbírky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), který odpovídá evropským standardům. Současně je ČR vázána ženevskou úmluvou, newyorským protokolem a dalšími úmluvami, které ratifikovala v polistopadovém období. Právní ochrana pro uprchlíky, kterou český stát poskytuje, má strukturovaný charakter. Vedle azylu jí může být i vyslovení tzv.překážky ve vycestování nebo statut dočasného útočiště, s úspěchem aplikovaný v případě kosovských Albánců. Azylová procedura má charakter správního řízení, v němž má rozhodovací pravomoc Odbor migrace a azylové politiky ministerstva vnitra ČR. Integrace úspěšných azylantů potom spadá do kompetence ministerstva práce a sociálních věcí ČR. V průběhu devadesátých let český stát byl schopen účinně se postarat zejména o uprchlíky z Bosny a Kosova, významné a úspěšné byly rovněž programy repatriace volyňských a kazašských Čechů do ČR.

V době prvních polistopadových vlád se péči o uprchlíky dostávala značná pozornost. Bohužel s nárůstem populistických tendencí v české politice, zejména v období posledních socialistických vlád, se azylová politika výrazně zhoršuje. Výrazem těchto restriktivních snah je právě projednávaná novela azylového zákona, která snižuje možnosti právní ochrany žadatelů v průběhu azylového řízení a má výrazně diskriminační charakter vůči některým skupinám žadatelů.

Většina problémů české azylové politiky vyplývá z faktu, že o udělení azylu nerozhoduje nezávislý tribunál, ale správní orgán podléhající výkonné moci – vládě, tudíž prakticky plnící její politické zadání. Opravné prostředky v podobě žalob ke krajským soudům a kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu nemají valného významu, protože soud nemůže rozhodnout o udělení či neudělení azylu, pouze může případ vrátit zpět ministerstvu vnitra k dalšímu projednání. Navíc soudy, které s danou problematikou nemají příliš velké zkušenosti, rozhodují většinou rutinně v neprospěch žadatelů. Nejvyšší správní soud je navíc zavalen kasačními stížnostmi v takovém množství, že jakékoliv jejich účinné projednávání je v podstatě paralyzováno. Třebaže v ČR existuje řada organizací poskytujících právní i sociální poradenství uprchlíkům a působí řada zkušených advokátů hájících jejich zájmy, jejich vliv je nevýznamný, neboť skutečným „pánem nad životem a smrtí“ uprchlíků je skupina nekontrolovatelných úředníků z Odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra, kteří ve svých rukou koncentrují veškerou moc nad azylovou procedurou. Žadatelé o azyl si stěžují na aroganci a zkorumpovanost některých úředníků. Podobné stížnosti zaznívají i na adresu některých zaměstnanců Správy uprchlických zařízení a příslušníků cizinecké policie. Nevládní organizace monitorují případy lidí, kteří poté, co veřejně vystoupili v médiích s kritikou své neutěšené situace, byli překládáni do odlehlých zařízení nebo u nich proběhly zcela bezdůvodné policejní razie (např. v případě čečenské rodiny s malým postiženým dítětem žijící v uprchlickém zařízení u Brna taková neurvalá, traumatizující a zcela bezdůvodná prohlídka proběhla přímo před očima dítěte v brzkých ranních hodinách). Celou situaci výstižně charakterizují slova jednoho čečenského uprchlíka, pronesená v prosinci 2003: „V Rusku nás ponižují fyzicky, zatímco u vás nás ponižují psychicky a morálně.“

Úředníci rozhodují často nekvalifikovaně, aniž by přihlíželi k reálné situaci lidských práv v zemích původu žadatelů. Navíc některé poněkud vágně formulované pasáže azylového zákona si vykládají spíše restriktivně, takže v řadě případů ani lidem nalézajícím se v reálném ohrožení života nebo nebezpečí mučení není azyl udělen. Např. žadateli z Demokratické republiky Kongo byl azyl zamítnut s konstatováním, že situace v jeho zemi se zlepšuje (třebaže v průběhu stále trvající občanské války zde od konce devadesátých let přišlo o život již více než tři a půl milionu lidí). Podobně nedůstojným způsobem se zachází i s žadateli o azyl z Běloruska, poslední vskutku brutální diktatury v Evropě. Bagatelizace politické situace v zemích původu se viditelně projevuje i ve vztahu k výrazné skupině čečenských uprchlíků. Ačkoliv situace ve vlastním Čečensku se blíží genocidě a občané čečenské národnosti čelí plošné diskriminaci na celém území Ruské federace, ministerstvo vnitra jejich situaci bagatelizuje tvrzením, že v Čečensku válka již neprobíhá.

Neúspěšní žadatelé o azyl nejsou deportováni, ale na základě tzv. výjezdního víza musejí v krátké době opustit území ČR. V roce 2003 se ovšem vyskytl případ udání žadatele o azyl z Íránu jeho ambasádě a zároveň pokus o jeho protiprávní deportaci, který se nezdařil jen díky přeplněnému leteckému spoji a následnému právnímu zásahu jeho advokáta. V souvislosti s tímto případem byla také odhalena rozsáhlá spolupráce pracovníků OAMP MV ČR s ambasádami zemí původu některých uprchlíků (v mnoha z nich vládnou odpudivé totalitní režimy). Pracovníci těchto ambasád měli volný přístup do uprchlických zařízení, naopak zaměstnanci OAMP se na ambasády obraceli při ověřování totožnosti žadatelů o azyl. V důsledku zdlouhavého řízení (v průměru 3 roky, jsou ale doloženy i případy lidí, kteří na azyl čekají již 8 let!!!) trpí řada žadatelů psychickými problémy. Takto zlomení lidé jsou potom přesvědčováni k návratu domů, k čemuž slouží program pokrytecky označovaný jako „dobrovolná repatriace“. V jeho rámci je uprchlíkům zaplacena zpět cesta domů a poskytnut spíše symbolický hmotný příspěvek. Podstatně racionálnější i humánnější se jeví projekty „prevence migrace“, na nichž v rámci zahraniční rozvojové pomoci ČR spolupracovalo ministerstvo vnitra s některými nevládními organizacemi (Člověk v tísni, Charita) např. v Rumunsku či Arménii. Jejich smyslem není pouze formou propagandy v médiích odradit potenciální migranty od ilegální migrace do ČR, ale zároveň drobnými humanitárními aktivitami přispět ke zlepšení sociální situace nejhůře postavených skupin obyvatel přímo v jejich vlasti.

Celkový přístup českého státu k žadatelům je paternalistický a připomíná sociální politiku v období reálného socialismu, jejímž cílem bylo namísto posilování nezávislé a svobodné lidské individuality udržovat závislost na institucích a kolektivní bezmocnost. Stát sice žadatelům zajišťuje ubytování, stravu a zdravotní péči, dětem potom školní vzdělání, ale na druhé straně jim poskytuje tak minimální kapesné (12 Kč na den pro dospělé, 6 Kč na den pro děti), že to omezuje jakékoliv možnosti jejich osobního rozvoje a smysluplného trávení volného času. Zároveň je žadatelům o azyl po dobu prvního roku ze zákona znemožněno pracovat a i poté je nástup do zaměstnání z úředního hlediska velmi komplikovaný jak pro žadatele, tak jejich potenciálního zaměstnavatele. Tím je v praxi žadatelům o azyl téměř znemožněno vydělávat si na své potřeby. Uprchlíci a žadatelé o azyl se tak ocitají v izolaci, která ještě prohlubuje propast mezi nimi a většinovou českou společností a jen utvrzuje její rasistické a xenofobií postoje. Navíc podobně zcela v duchu zmíněného reálného socialismu se všechny tyto neutěšené skutečnosti před veřejností tají a ministerstvo vnitra se naopak prostřednictvím nejrůznějších veřejných akcí a obratných public relations staví do role soucitné humanitární organizace.

Obzvláště ohroženou skupinu představují žadatelé o azyl, kteří jsou současně předmětem extradičního řízení (na základě mezinárodního zatykače nebo žádosti o vydání ze strany země jejich původu), které se nalézá v gesci soudů a ministerstva spravedlnosti. V některých případech jde jistě o lidi spojené s kriminálními aktivitami, řada z nich je ovšem obětí mafiánských politických praktik ve vlastních zemích, které si tak pod pláštíkem kriminalizace vyřizují účty s politickými oponenty či jakkoliv jinak nepohodlnými občany, které chtějí umlčet. To se týká zejména občanů kvazidemokratických a nebo zjevně autoritářských postsovětských režimů (Bělorusko, Rusko, Moldávie, donedávna i Ukrajina). Nutno říci, že v několika případech se nevládním organizacím podařilo zodpovědné soudní a státní orgány přesvědčit o reálném nebezpečí, jaké těmto lidem hrozí, a zabránit jejich vydání (čínský disident, ruská novinářka).

Viditelnou vizitkou restriktivní azylové politiky je nízký počet udělených azylů nebo jiných forem právní ochrany, který zjevně zaostává za vyspělými státy západního světa (2-3% úspěšných žádostí ve srovnání s 5 až 25% v západních státech). Malé procento úspěšnosti vysvětlují zodpovědné orgány specifickou skladbou žadatelů (jejich velké procento jsou Ukrajinci, kteří azylové procedury využívají k legalizaci pobytu na území ČR za účelem zaměstnání, donedávna podobnou skupinu kvaziazylantů představovali slovenští Romové, kteří žádostí o azyl řešili svou neutěšenou sociální, nikoliv politickou situaci). Při jednoduchém statistickém rozboru ovšem tento argument rozhodně neobstojí – uvedené skupiny žadatelů žádají ve velkém množství o azyl i v jiných zemích, jejichž skóre je podstatně slušnější, a ani u žadatelů pocházejících ze skutečně rizikových zemí (např..Bělorusko, Čečenci z Ruské federace) není jejich úspěšnost o mnoho vyšší. Lze tedy říci, že azylová politika českého státu neplní svůj účel a ve svém zásadním poslání viditelně selhává – namísto humánní pomoci lidem v tísni a spravedlivého rozhodnutí o azylu je jejím hlavním nepsaným cílem co nejvíce žadatelů dostat pryč z území ČR, aniž by kohokoliv ze zodpovědných činitelů zajímal jejich další osud. Nejistotu vyvolávající zdlouhavé azylové řízení spolu s neuspokojivými podmínkami v uprchlických zařízeních představuje v podstatě záměrnou formu nátlaku k opuštění státu, který je součástí této pervertované politiky. Ve svém současném stavu je tak azylová politika ostudnou skvrnou na našem demokratickém zřízení. Na druhé straně v rámci postkomunistických států střední Evropy si stojí poměrně slušně (např. procento úspěšných azylantů na Slovensku je ve srovnání s ČR naprosto mizivé).

III. Vyhlídky do budoucna

Z výše řečeného zřetelně plyne, že nejen azylová, ale i obecně migrační politika ČR se musí zásadně změnit. Lze vymezit přinejmenším pět důvodů pro tyto změny:

1. humanitární – jako demokratická společnost stavící na hodnotách tolerance a humanity je ČR povinna poskytovat pomoc lidem v nouzi, strádajícím jakoukoliv formou fyzického či psychického útlaku a ponižování.
2. morální – vzhledem ke skutečnosti, že v době nacistické okupace a komunistické diktatury ČR opustily statisíce a českých občanů, z nichž drtivá většina našla bezpečný azyl a příležitost k osobnímu rozvoji v zemích svobodného světa, má naše země dnes morální závazek poskytnout tutéž pomoc lidem nalézajícím se v obdobné situaci jako ještě donedávna naši vlastní občané
3. demografický – vzhledem k demografickému vývoji české společnosti charakterizované poklesem porodnosti a fyzickým úbytkem obyvatelstva je v jejím bytostném zájmu stabilizovat populaci prostřednictvím integrace cizinců. Jen tak lze udržet v chodu nákladný systém sociálního zabezpečení a zabránit budoucím sociálním a mezigeneračním střetům. Navíc úspěšný azylant, který našel v ČR bezpečný azyl, může být nejlepším občanem, jakého si jen náš stát může přát.
4. ekonomický – příchozí cizinci neznamenají sociální přítěž, ale naopak zdroj idejí a tvořivosti obohacující naši ekonomiku. Představují nejen kvalifikovanou pracovní sílu, ale zároveň mají nejlepší předpoklady k zakládání podnikatelských subjektů a vytváření mezinárodních obchodních kontaktů, bez nichž nelze v globální ekonomice uspět. Ekonomové spočítali, že restriktivní politikou vůči zaměstnávání cizinců přišel náš stát od roku 1989 o miliardy korun.
5. kulturní – cizinci vnášejí do naší etnicky téměř homogenní společnosti nové kulturní impulsy, obohacují nás setkáním s novou kulturou a učí nás toleranci a empatii. Tímto nás osvobozují z nepřirozené izolace, v níž jsme se ocitli po druhé světové válce. Kontaktem s jejich kulturou zvyšujeme i vlastní sebepoznání.

Zatímco v oblasti imigrační politiky již stát úspěšně podnikl první kroky, kdy ministerstvo práce a sociálních věcí ve spolupráci s IOM realizuje projekt řízené migrace pro občany vybraných zemí, azylová politika na své zásadní reformy dosud čeká. Její žádoucí budoucí reformy by se měly odehrát v několika etapách:

I. Krátkodobým cílem by měla být bezprostřední změna přístupu k žadatelům, která by se měla projevit lidštějším jednáním v konkrétních případech a přihlížením k situaci lidských práv v zemích jejich původu. To by se mělo odrazit v rychlém zvýšení počtu udělených azylů. Další změnou by měla být novelizace azylového zákona v konkrétních pasážích, které jsou buď v rozporu s mezinárodními úmluvami nebo jsou natolik vágní, že připouštějí výklad poškozující konkrétní žadatele. Činnost azylových úředníků a cizinecké policie by se měla stát předmětem veřejné kontroly, současně by se měla zvyšovat jak kvalifikace těchto úředníků, tak soudců rozhodující o azylových věcech.

II. Střednědobým cílem by měla být celková změna koncepce azylové politiky. Rozhodovací pravomoc by v druhé instanci neměl mít OAMP MV ČR, ale soudní orgán, buď krajský soud nebo ještě lépe nezávislý azylový tribunál, tak jak je tomu v některých západních zemích. Tento tribunál by měl úzce spolupracovat s organizacemi zabývajícími se ochranou lidských práv, zejména v oblasti informací o zemích původu. Azylové řízení by nemělo být chápáno pouze jako byrokratická procedura, ale především jako bytostně lidská záležitost, jejímž cílem je právní a sociální pomoc lidem nalézajícím se v nouzi a traumatizující životní situaci. Naprosto nutné je zásadně humanizovat poměry v azylových zařízeních, otevřít tato zařízení veřejnosti a naopak důrazněji chránit žadatele o azyl před tajnými agenty z jejich zemí, zásadně neposkytovat jakékoliv informace o žadatelích zastupitelským úřadům a diplomatickým misím jejich zemí.

III. Dlouhodobým cílem je změna smýšlení české společnosti o uprchlících a cizincích obecně. Takováto žádoucí proměna společnosti by vedla ke změně chování politických elit, které by si svou legitimitu již nemohly kupovat skrytou nacionalistickou a proticizineckou rétorikou. Restriktivní azylová politika by tak již přestala být politickou zakázkou. Současně by to vedlo ke změně mediálního obrazu cizince, který dosud je - zejména v bulvárních médiích - převážně negativní. Tato změna smýšlení je životně důležitá nejen s ohledem na příchozí cizince, ale na samotnou soudržnost české společnosti. Restriktivní imigrační a azylová politika nutí cizince k ilegální imigraci, což jen podporuje obchod s lidmi jako jednu z nejnebezpečnějších odnoží organizovaného zločinu. V lepším případě je potom odsouvá do šedé zóny, kde se v zájmu vlastního přežití stávají buď snadnou obětí nebo přímo aktéry kriminálních aktivit, což podrývá stabilitu české společnosti a jen zvyšuje její xenofobií nálady. Navíc v dnešním globálně propojeném světě se takové výrazně xenofobní společnosti dostávají do výrazné izolace přispívající k jejich všestrannému úpadku.

Nejdůležitější a nejpodstatnější změna však musí začít zdola a může ji bez velkých obětí uskutečnit každý z nás. To nejdůležitější, co můžeme uprchlíkům, jako ostatně všem lidem nalézajícím se v tíživé životní situaci nabídnout, je otevřené srdce, přívětivé, tolerantní a přátelské jednání v situacích každodenního života, které jim usnadní orientaci v naší společnosti, takový přístup, který neponižuje jejich lidskou důstojnost a nevylučuje je z normálních vztahů, po nichž touží každá lidská bytost.