„Homo migrans“ existuje stejně dlouho jako „Homo sapiens“, neboť pohyb z místa na místo patří k podmínkám lidského bytí podobně jako zrození, nemoc a smrt. Migrace jako sociální procesy jsou – pokud si odmyslíme útěky a nucené migrace – odpovědí na více či méně komplexní ekonomické, ekologické, sociální a kulturní podmínky existence člověka. Dějiny migrací jsou proto součástí obecných dějin a jen na jejich pozadí je lze pochopit.

Klaus J.Bade

Migrace a uprchlictví v dějinách lidstva

Migrace je téměř tak stará jako lidské dějiny a rozhodně nepředstavuje vždy jen negativní či výrazně abnormální jev. Jejím prostřednictvím byly osídleny nové kontinenty a vytvořila se soudobá politická, etnická i kulturní mapa světa. Pro příslušníky nejstarších prehistorických loveckých a sběračských společností byla migrace v podstatě přirozeným životním způsobem. Teprve s postupným přechodem k zemědělství a s ním spojenému usedlému způsobu života v období neolitické revoluce a následným vznikem nejstarších civilizací organizovaných již ve státních formách člověk objevuje pojem domova, spojeného s vazbou na jediné místo a komunitu. Domov a s ním související nejrůznější formy patriotismu se stávají fenoménem lidské kultury a psychiky. Domov začíná znamenat výrazně kladnou hodnotu, vyvržení z něj (např. v důsledku těžkého provinění nebo nemoci – ve starověku a středověku např.malomocenství) je chápáno jako jeden z nejhorších trestů, osudové stigma. Po celé naše kulturní dějiny, od starověku až po dnešek je vykořeněný člověk bez domova nazírán buď jako osudem postižený nešťastník nebo naopak podezřelá, morálně nedůvěryhodná bytost. Tulák, bezdomovec, vykořeněný bloud se stává kulturním a literárním archetypem (bludný Žid Ahasver, bludný Holanďan, srovnej slova vagus, vagabund – z latinského slovesa vagari=bloudit, toulat se). A naopak existence bez domova, život „on the road“ je pak výrazem protestu proti usazené společnosti, útěkem do svobody. Všichni ti, na které usedlá společnost pohlíží s nedůvěrou (ve středověku vandráci a potulní studenti, později pak např.potulní komedianti, kramáři, kočující Romové, v nedávné době např. hippies), se naopak pro společenské rebely stávají ztělesněním volnosti, symbolem ničím nespoutaného života. Vyspělé starověké společnosti potom se stejnou nedůvěrou a podezřením pohlížely na kočovníky a neusazené, migrující kmeny a národy žijící v jejich těsném sousedství, které pro ně nejednou skutečně znamenaly vážnou vojenskou a politickou hrozbu (např.Řekové a Římané je zahrnovali mezi tzv.barbary).

Rozsáhlé migrace, motivované většinou demografickým vývojem a klimatickými změnami, již ve starověku výrazně určovaly tvář tehdejšího světa. Některé z nich měly přímo katastrofické následky. Např. rozsáhlá invaze „mořských národů“ kolem roku 1200 př. Kr. vedla ke zpustošení celého východního Středomoří, vypálení fénických měst, vyvrácení chetitské říše a vážnému ohrožení Egypta. Stejně tak jen o málo později invaze Dórů zničila vyspělou civilizaci mykénského Řecka. Některé ze starověkých migrací se staly přímo legendární (např. exodus Židů z Egypta do „země zaslíbené“). Jiné migrace byly vynucené, fakticky se jednalo o deportace praktikované zejména velkokráli starověkých předovýchodních říší (Babylóňané, Asyřané) za účelem snazšího ovládání podmaněného obyvatelstva (např. známé asyrské a babylónské zajetí Židů).

V podobné politice do určité míry pokračovali ve vztahu k Židům i jiným národům také Římané. Po potlačení židovských povstání v letech 66-70 po Kr. a zejména potom povstání Šimona Bar Kochby v letech 132-135 po Kr. byl Židům zakázán vstup na území Jeruzaléma a velká část z nich byla vyhnána z území tehdejší Judeje, což přispělo k značnému posílení židovské diaspory. Individuální vyhnanství, nejčastěji z politických důvodů, bylo s oblibou praktikováno v řecko-římské antice (ve starověkých Athénách o něm např. rozhodoval tzv.střepinový soud – ostrakismos). V určitém období svého života se vyhnanci stala řada prominentních osobností starověkého Řecka a Říma (např. athénští politikové Aristeidés a Themistoklés, vnučka císaře Augusta Julie, básník Ovidius, filozof Seneka Mladší). Klasický starověk rovněž poznal řadu uprchlíků pronásledovaných pro své filozofické či politické smýšlení – např. filozof Anaxagorás (500/497 – 428/7 př.Kr.) musel odejít z Athén po obžalobě „z bezbožnosti“ za hlásání svých astronomických teorií, slavný řečník Démosthenés (384 – 322 př.Kr.) byl několikrát na útěku pro svou řečnickou a politickou činnost oponující imperiálním ambicím Filipa Makedonského. Úděl uprchlíka na vlastní kůži zažil i jeden z nejvýznamnějších filozofů starověku Platón (427-347 př.Kr.), když byl nucen kvapně opustit Sicílii poté, co se na dvoře syrakuských tyranů bez úspěchu pokoušel uskutečnit své představy o ideálním státě. Pozoruhodný doklad kolektivního uprchlictví v úpadkovém období římské říše v 5.stol. po Kr. motivovaného daňovým a politickým útiskem nám poskytuje spisovatel Salvianus (asi 400 – asi 480) ve svém spisu O vládě Boží:

„Chudáci jsou odíráni, vdovy naříkají, sirotci jsou utlačováni, takže mnozí z nich včetně lidí urozených a s vyšším vzděláním se utíkají k nepřátelům. Aby nezahynuli při veřejném pronásledování, odcházejí hledat mezi barbary římskou lidskost, protože mezi Římany nemohou déle snášet barbarskou nelidskost. Liší se od národů, k nimž se uchylují; nemají nic z jejich mravů, nic z jejich řeči a troufám si říci ani nic z odporného zápachu barbarských těl a šatů; přesto se raději přizpůsobují těmto rozdílným mravům, než by mezi Římany snášeli nespravedlnost a krutost. Odcházejí tudíž ke Gótům nebo k bagaudům či jiným barbarům, kteří vládnou všude, a nemusejí toho vyhnanství vůbec litovat. Raději totiž svobodně žijí ve zdánlivém otroctví, než by byli otroky ve zdánlivé svobodě. Jména římského občana, donedávna nejenom velice váženého, ale draze placeného, se dnes kdekdo zříká a štítí se ho, nejenže nemá valnou cenu, ale budí odpor…“

Starověk také znal instituci azylu (starořecké slovo asýlon znamenalo útočiště, z toho pak moderní termín azyl), kdy se pronásledovaný člověk mohl uchýlit do chrámu (nebo také ke krbu či oltáři nalézajícímu se pod ochranou bohů), čímž se stával nedotknutelným. Porušení azylu bylo považováno za morálně zavrženíhodný skutek. Tento zvyk přejal i středověk, kdy se místem azylu staly křesťanské chrámy. Ne vždy ovšem bylo právo azylu (ius asyli) respektováno (např. vojáci přemyslovského knížete Boleslava II. surově povraždili členy rodu Slavníkovců, ačkoliv se uchýlili do chrámu na svém sídle Libici).

K zániku starověkého světa nakonec přispěla rovněž jedna z nejrozsáhlejších migrací světových dějin, známá jako „stěhování národů“, odehrávající se mezi 2. až 6.stoletím po Kr. v rozsáhlém eurasijském prostoru od západních hranic Číny až po západní Evropu. Soustředěný tlak Hunů, Sarmatů, Germánů a Slovanů vedl nakonec v 5.stol. po Kr. k zániku Západořímského impéria a vzniku raně středověkých států Evropy. V průběhu jen o málo později probíhající arabské expanze se zrodila vyspělá islámská civilizace, jejíž vliv sahal od Pyrenejského poloostrova až po střední Asii.

Ve středověku se migrace odehrávala zejména ve formě tzv.kolonizace, která vedla k osídlení dosud neobydlených oblastí Evropy. Významným prvkem byla zejména kolonizace německá (u nás od doby Přemysla Otakara II.), která znamenala rozšíření německého etnika do střední Evropy a Pobaltí. Tato migrace přispěla nejen k šíření technologických vymožeností z civilizačně pokročilejšího západu, ale rovněž představovala určitý ventil reagující na růst populace a demografické změny probíhající ve středověké Evropě.

Výrazný nárůst migrace, zejména v podobě masového uprchlictví, přinesly společenské, náboženské a geopolitické změny odehrávající se v Evropě na počátku novověku. Tlak Turků na Byzanc vrcholící dobytím její metropole a zároveň poslední bašty Konstantinopole (1453) vyvolal rozsáhlou emigraci byzantských učenců na západ, zejména do Itálie. Tito intelektuálové s sebou přinesli rozsáhlé knihovny a zároveň znalost řečtiny, starořecké filozofie a kultury, která byla ve středověké, převážně latinské Evropě buď zcela neznámá a nebo v lepším případě zprostředkována „z druhé ruky“. Tímto nezanedbatelnou měrou přispěli k myšlenkovému kvasu renesance a utváření evropské kultury novověku. Naproti tomu vyhnání Židů, muslimů a postupně i tzv. morisků (pokřtěných muslimů) ze Španělska záhy po úspěšně dokončené reconquistě vedlo k hmotnému i duchovnímu úpadku země, který nezastavilo ani pohádkové bohatství plynoucí z nově nabytých kolonií. Katolické Španělsko se tak proměnilo v myšlenkově nesvobodnou a kulturně uzavřenou zemi, jejímž symbolem se stal despotický panovník a inkvizice. Tyto dva výše uvedené příklady ukazují, jak zásadní roli může migrace a emigrace hrát v civilizačním rozvoji jednotlivých oblastí. V důsledku reformace a následných náboženských válek v 17. a 18.století začaly Evropou putovat zástupy emigrantů a uprchlíků v míře, jakou tento kontinent dosud nepoznal. Z jednotlivých částí náboženskými vášněmi rozdělené Evropy prchali lidé pronásledovaní pro svou víru do oblastí, v nichž bylo jejich náboženství dominantní či alespoň tolerované. Mezi těmito emigranty byla řada nejvýznamnějších osobností tehdejší doby, včetně našeho Jana Amose Komenského. Výrazná byla např. masová emigrace Irů, prchajících před náboženským a národnostním terorem praktikovaným v době hrůzovlády Olivera Cromwella. Masová migrace v době náboženských rozporů rovněž přinášela nezanedbatelné sociální důsledky. Např. odvolání tolerančního ediktu nantského roku 1685 francouzským králem Ludvíkem XIV. vedlo k masové emigraci 50 000 rodin podnikavých a tvořivých francouzských hugenotů, vesměs do Anglie. Francie byla takovou ztrátou nakonec oslabena, zatímco v Anglii tito vyhnanci a jejich potomci nemalou měrou napomohli ekonomickému rozvoji země v době počínající průmyslové revoluce. V menší míře podobně příznivé důsledky pro cílovou zemi měla emigrace protestantů z Německa. Např. německá sekta novokřtěnců (anabaptistů, u nás nazývaní habáni), kteří se kvůli pronásledování v Německu a Švýcarsku usadili na jižní Moravě, výrazně přispěla k rozvoji řemesel (vinařství, výroba fajánse) a lékárnictví.

Společenské převraty a etnické konflikty na konci 18.století a zejména potom v 19.stol. vyvolaly velké migrační vlny, v jejichž víru se v podstatě zrodil uprchlík moderního typu. Právo na azyl bylo poprvé zakotveno ve francouzské revoluční ústavě v roce 1793. Na druhé straně to byla samotná revoluční Francie, z níž v důsledku zejména jakobínského teroru odcházely vlny uprchlíků (roajalisté, duchovenstvo) do celé Evropy. V důsledku rozdílného politického vývoje v Evropě v 19.stol. odehrávajícího se na široké škále od liberálních států až po policejní a autoritářské režimy se postupně vyprofilovaly svobodné země, které uprchlíky přijímaly (Velká Británie, Francie, Belgie, Nizozemí, Švýcarsko) a země, odkud v důsledku sociálních konfliktů a politické perzekuce byli političtí disidenti nuceni odcházet (Německo, Rakousko, okupované a rozdělené Polsko, Itálie, Španělsko). Již v této době se setkáváme s příklady nezištné pomoci uprchlíkům jak ze strany prostého obyvatelstva (např.ve Francii), tak vlád (Belgie), na druhé straně ovšem i se snahami klást uprchlíkům překážky ve vstupu do země, případně je deportovat. Výrazná byla v tomto směru vlna solidarity s polskými uprchlíky po nezdařeném povstání v letech 1830-1831, mezi nimiž nalézáme tak významné osobnosti, jako byli např. básník Adam Mickiewicz a skladatel Fryderik Chopin. Současně s politickou migrací hrála v době vrcholící průmyslové revoluce důležitou úlohu i migrace pracovní (např.Irové v Británii, Italové ve Francii a Rakousku, Poláci v Německu). Nejvýznamnější migrační linii v této době představovalo ovšem vystěhovalectví do zámořských kolonií (zejména do Severní Ameriky, Latinské Ameriky, v menší míře potom do Austrálie a na Nový Zéland). Názory na počet zámořských vystěhovalců z Evropy se odlišují, odhady kolísají mezi 50 až 60 miliony Evropanů mezi dvacátými léty 19.století až 20.léty 20.stol. (vrcholné období zámořského vystěhovalectví). Důvodem vystěhovalectví do zámoří bylo nejen náboženské (zejména v raném novověku) a politické pronásledování, ale zejména hledání nových ekonomických a životních příležitostí. Většinu vystěhovalců představovali lidé ze sociálně slabších vrstev, kteří nemohli v Evropě nalézt vhodné pracovní příležitosti. Vystěhovalectví do zámoří odlehčilo demografickému tlaku spojenému s růstem evropské populace a podle některých historiků dokonce snížilo sociální napětí, jemuž byly evropské společnosti v období nástupu kapitalismu volné soutěže vystaveny. Evropané se stěhovali jak do nezávislých zámořských států (Spojené státy americké, státy Latinské Ameriky), tak do kolonií. Nejpočetnější bylo vystěhovalectví do kolonií britských a francouzských. Specifickou formu migrace představují deportace anglických trestanců do Austrálie. Zámořské státy, které vznikly díky imigraci, zejména Kanada, USA, Austrálie, dosáhly mimořádné úrovně rozvoje, protože nově příchozím poskytly politickou i ekonomickou svobodu, kterou ve svých domovských zemích většinou postrádali. Na druhé straně daní za tento úspěch bylo nemilosrdné potlačení a hmotné i duchovní zbídačení původního obyvatelstva (Indiáni v USA, Aboriginové v Austrálii). Naproti tomu státem podporovaná migrace ruského obyvatelstva na Sibiř v 19.stol. doprovázející imperiální expanzi vedla více než k rozvoji k pouhé exploataci a úpadku domorodých kultur a jejich životního prostředí. Výraznou migrační vlnu představuje sionistické hnutí, inspirované spisem vídeňského právníka Theodora Herzla, který ve svém pojednání Judenstaat (1896) začal prosazovat vznik nezávislého židovského státu. Ačkoliv v 19.stol. se Židé v Evropě výrazně emancipovali a mnozí z nich se domohli velmi slušného společenského i ekonomického postavení, neustálé vlny antisemitismu vyvolávaly pocit nejistoty a potřebu hledat bezpečný domov v historické vlasti. Ačkoliv již v 19.stol. jsou doloženy četné případy regulace migrace (výše zmíněné překážky kladené uprchlíkům, administrativní omezování pracovní migrace), vcelku můžeme říci, že 19.století a počátek 20.stol. až do vypuknutí 1.světové války se v Evropě odehrávaly ve znamení svobody pohybu. Průměrný občan evropské země mohl Evropou cestovat volně a bez jakýchkoliv speciálních dokladů, např. občané Rakouska-Uherska potřebovali pas pouze „do carství ruského a sultanátu tureckého“.

První světová válka však znamenala zásadní zlom. Konec „starého světa“ se projevil mimo jiné i v radikálním omezení svobody pohybu, což jen ztížilo pozici uprchlíků ve 20.století, které je nikoliv náhodou označováno jako „století uprchlíků“. Dvě světové války, množství nacionálních konfliktů, odpudivé diktátorské režimy, totalitní ideologie nacismu a komunismu a pokusy o jejich praktické uskutečnění, propastné protiklady v materiálním blahobytu a míře společenského rozvoje i do té doby nebývalá devastace životního prostředí, které poznamenaly svět ve 20.stol., vedly k vynuceným migracím nevídaného rozsahu a tragičnosti. Rozdílný charakter migrace a jejích omezení v předchozím období výstižně popisuje Zbigniew Brzezinski: „Dokud nevznikly národní státy a vlastně až do doby, než byly zavedeny skutečně účinné systémy pohraniční kontroly, neomezoval pohyb lidí stát, ale spíš předsudky vůči přespolním, geografické překážky a obecná neznalost, jaké jsou podmínky mimo vlastní domovinu. V Evropě se od raného středověku až do devatenáctého století mohli vcelku volně pohybovat obchodníci a osadníci (například Němci ve východní Evropě a dokonce v Rusku), ba dokonce je k tomu podněcovali osvícení panovníci. Objevení Ameriky pak otevřelo možnosti téměř živelného přesídlení.“

První světová válka vyvolala uprchlické vlny ve Francii a v Belgii. Ukrutnosti, které páchali na civilním obyvatelstvu neutrální Belgie vojáci vilémovského Německa, vedly k četným pokusům o emigraci. Z této doby pochází první příklad „železné opony“ – Němci vybudovaný elektrickým proudem o vysokém napětí nabitý plot, táhnoucí se po celé délce belgicko-nizozemské hranice (za oběť mu padlo na 3000 belgických civilistů).

Změny v politickém uspořádání Evropy v důsledku versailleských dohod, rozpad mnohonárodnostních říší (Rakousko-Uhersko, Osmanská říše), následné změny hranic a vznik řady nových států na základě tehdy proklamovaného „práva na sebeurčení“ vedly k rozsáhlým přesunům a výměnám obyvatelstva (v tomto ohledu nejrozsáhlejší výměna obyvatel proběhla mezi Řeckem a Tureckem). Válečný a poválečný chaos nejednou vedl k aktům bezprecedentní krutosti, které jen posílily migrační vlny. V dané době nejotřesnějším z nich byla turecká genocida Arménů, v jejímž průběhu byly vyvražděny či vyhnány statisíce Arménů. Přeživší potom rozšířili řady arménské diaspory, jedné z nejpočetnějších emigrantských komunit na světě. Následný vzrůst etnických konfliktů, jakož i nástup autoritářských a diktátorských režimů v Evropě přispívaly k trvalé emigraci z politických důvodů. Nejvýraznější migrační vlny vyvolal bolševický převrat v Rusku, odkud prchali zejména příslušníci horních vrstev a nezávisle smýšlející intelektuálové, následovaní záhy i příslušníky dalších národů, které se nedobrovolně staly součástí Sovětského svazu, a nástup nacismu v Německu. Ruská emigrace mířila zejména do Francie, ale třeba také do tehdejšího Československa. Vzrůst počtu uprchlíků vedl k tomu, že tehdy poprvé začaly při tehdejší Společnosti národů vznikat specializované úřady a agentury zabývající se pomocí uprchlíkům. Iniciátorem těchto aktivit byl významný norský polární badatel Fritjof Nansen (jeho jméno dnes nese tzv.Nansenova cena, kterou UNHCR každoročně uděluje lidem, kteří se významnou měrou zasloužili o pomoc uprchlíkům a vyznamenali se v boji za jejich práva). Nansen se rozhodující měrou zasazoval o repatriaci válečných zajatců a pomoc uprchlíkům v poválečném chaosu stejně jako o pomoc přeživším obětem ruského hladomoru na počátku dvacátých let. V roce 1922 se stal prvním vysokým komisařem pro uprchlíky při Společnosti národů. Nansenovo úsilí bylo oceněno udělením Nobelovy ceny míru. Jeho jméno nesl i tzv.Nansenův pas, vystavovaný jako cestovní dokument uprchlíkům ze strany Mezinárodního červeného kříže.

Vzájemná nedůvěra mezi státy, trvalé mezinárodní napětí a národní egoismus, obavy z rozvíjejících se moderních metod špionáže vedly v meziválečném období k  zavádění cestovních pasů a vytváření vízových bariér. Na ekonomické úrovni byly výrazem tohoto izolacionismu a egoismu výrazně protekcionistická politika a zavádění celních bariér, ochraňujících domácí trhy. /První pokusy o budování sociálního státu vedly k administrativnímu omezování pracovní migrace. Přísné imigrační kvóty začaly zavádět i zámořské země, zejména Spojené státy.

Nejtragičtěji se všechna omezující opatření projevila ve vztahu k německým antifašistům a zejména Židům v Německu a zemích později okupovaných nacisty. Někteří Židé začali Německo opouštět hned po Hitlerově nástupu k moci a zejména vyhlášení „norimberských zákonů“ v roce 1935. Vlna židovské emigrace zesílila s rostoucí perzekucí ve druhé polovině 30.let a zejména po „křišťálové“ noci v listopadu 1938. Dříve než se nacisté pustili do fyzické likvidace Židů, snažili se jich zbavit prostřednictvím vystěhovalecké politiky. Bohužel výše zmíněné faktory spolu se skrytým antisemitismem i v řadě demokratických zemí vedly k tomu, že řadě Židů se vystěhovat nepodařilo, takže nakonec zahynuli jako oběti holocaustu. Je ostudným historickým faktem, že kdyby byl tehdejší svobodný svět při přijímání židovských uprchlíků vstřícnější, počet obětí holocaustu by byl podstatně menší. Trpké osudy německých uprchlíků a jejich beznadějné bloudění Evropou ve svých románech výtečně popsali němečtí romanopisci Erich Maria Remarque, Franz Werfel a Wieland Herzfelde. V řadách uprchlíků před nacismem nalézáme elitu tehdejšího Německa a Rakouska, mezi nimi např. Alberta Einsteina, Sigmunda Freuda, Erwina Schrodingera, Liona Feuchtwangera, Hannah Arendtovou a celou řadu dalších významných vědců, umělců a filozofů. Určitou pomoc židovským uprchlíkům poskytovali i obyvatelé okupovaných zemí, kteří Židy buď ukrývali nebo jim pomohli dostat se do bezpečných zemí. Vzhledem k míře podstupovaného rizika představují jejich bezpříkladně statečné činy jednu z nejsvětlejších kapitol v dějinách pomoci uprchlíkům. Bohužel postoje jednotlivých národů se v tomto ohledu značně lišily. Zatímco např. Holanďané veřejně vystoupili v generální stávce proti deportacím svých židovských spoluobčanů a v roce 1942 se proti perzekuci Židů veřejně vyslovili holandští katoličtí biskupové, Belgičané přepadali vlaky s deportovanými Židy, aby je osvobodili z transportů, dánská vláda odmítla přijmout norimberské zákony a většinu dánských Židů přepravila do neutrálního Švédska, vlády neutrálních států zachraňovaly Židy prostřednictvím svých diplomatů (v tomto ohledu vyniká ušlechtilá osobnost švédského diplomata Raoula Wallenberga, který jako druhý tajemník švédského velvyslanectví v Budapešti zachránil v roce 1944 před deportací 70 000 maďarských Židů), některé jiné státy se aktivně podílely na perzekuci a fyzické likvidaci svého židovského obyvatelstva. To platí zejména pro loutkové fašistické režimy v ustašovském Chorvatsku a na Slovensku, které praktikovaly antisemitskou politiku zcela srovnatelnou s nacistickým Německem. Předmětem ostrých debat historiků až do dnešní doby zůstává role Vatikánu, jemuž je vyčítáno mlčení ve vztahu k holocaustu. Nezvratným historickým faktem zůstává, že Vatikán v tichosti diplomatickými cestami řadu židovských uprchlíků zachránil, na druhé straně po válce pomohl tisícům nacistických zločinců k útěku před spravedlností do Latinské Ameriky a arabských zemí. Vedle uprchlických vln vyvolaných bleskovým přepadením Polska, Francie a dalších zemí je nutno k útrapám migrantů v době nacistické hrůzovlády připočíst statisíce lidí odvlečených z okupovaných území na nucené práce v Německu. Bohužel i samotný konec nejničivější a nejvražednější války lidských dějin byl poznamenán nemilosrdnými vynucenými migracemi. Jejich nejodpudivějším projevem bylo vyhnání Němců z Polska, Československa a částečně i dalších středoevropských zemí, které v případech divokých odsunů nabylo charakteru etnických čistek a genocidy. V menší míře podobný osud dolehl na národy, které se staly spojenci nacistického Německa, např. na Maďary. Pod smyšlenou záminkou kolaborace s nacisty Stalin krutým způsobem deportoval krymské Tatary a Čečence z jejich domoviny do střední Asie.

Selhání mezinárodní pomoci v případě uprchlíků před nacismem a do té doby nevídaný počet uprchlíků, jaké po sobě zanechala druhá světová válka, vedl k tomu, že se mezinárodní společenství snažilo v poválečném období postavit ochranu uprchlíků na kvalitativně vyšší úroveň. Při OSN byl zřízen Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a v roce 1951 byla v Ženevě vyhlášena mezinárodní Úmluva o právním postavení uprchlíků, následovaná v roce 1967 newyorským Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků. Tyto dokumenty spolu s celou řadou dalších úmluv představují základ mezinárodního uprchlického práva. Nelze popřít, že v mnoha ohledech se situace uprchlíků jak po stránce právní, tak ekonomické zlepšila. Na druhé straně krásná humanistická slova mezinárodních úmluv zůstávají nejednou jen na papíře a přístup k uprchlíkům byl v poválečném období selektivní – v řadě případů se uprchlíci stali vítaným politickým a ideologickým instrumentem v kontextu studené války.

Migrace a uprchlické vlny v poválečném světě nabyly v souvislosti s dekolonizací a vznikem bipolárního světa v důsledku studené války vysloveně celosvětového charakteru a migrace se stala jedním z nejvážnějších globálních problémů.

Masovou migraci vyvolal vznik nových států v Africe a Asii v období dekolonizace. Ta zapříčinila rozsáhlé a nejednou krutými násilnostmi doprovázené výměny obyvatel (např.výměna hinduistického a muslimského obyvatelstva mezi Indií a Pákistánem v roce 1948). V důsledku amatérského a nezodpovědného provedení dekolonizace, která nerespektovala etnické a kulturní rozdíly a v řadě případů byla uskutečněna předčasně, aniž by v nových zemích existovala kvalifikovaná a civilizovaná politická elita, schopná nastolit vládu práva, došlo v řadě nově vzniklých států k etnickým konfliktům a nebo se v nich etablovaly barbarské diktatury (Nigérie, Zaire, Uganda, Středoafrická republika). Vzhledem ke skutečnosti, že nově vzniklé země rozvojového světa se staly horkým bojištěm studené války, mnohé z těchto konfliktů byly podporovány soupeřícími supervelmocemi a ideologickými bloky. To přispělo k jejich bezmála chronickému charakteru a neutuchajícím vlnám uprchlíků (Korea, Vietnam, Jemen, Angola, Etiopie). Další migrační vlnu potom představovali do Evropy se navracející příslušníci koloniální správy či v koloniích usedlí Evropané (např. ve 40.letech Nizozemci z Indonésie, v 50.létech Francouzi z Indočíny, počátkem 60.let Francouzi z Alžíru a Belgičané z Konga). Evropané byli záhy následováni těmi z místních obyvatel, kteří byli po vyhlášení nezávislosti obviňováni z kolaborace s „kolonizátory“, a nebo pouze hledali ve svých mateřských zemích lepší životní příležitosti. Tak se dostalo během 40., 50. a 60.let do Velké Británie velké množství přistěhovalců z Indie, Srí Lanky, Pákistánu, Karibiku a bývalých britských kolonií v Africe, do Nizozemí přistěhovalci z Asie a do Francie migranti z frankofonních zemí subsaharské Afriky a Maghrebu.

Nejvýraznější „hlasování nohama“ v poválečném období souvisí se studenou válkou a odehrávalo se mezi západem a východem prakticky od konce druhé světové války až do roku 1989/1990. Emigrace z východu na západ probíhala zejména v Evropě prakticky po celou dobu trvání komunistického systému. Kulminovala v obdobích bezprostředně po uchopení moci komunisty v satelitních státech Sovětského svazu nebo v krizových situacích, kdy se občané těchto států hrdinně, leč neúspěšně pokoušeli sovětskému komunismu vzdorovat (maďarské povstání v roce 1956, pražské jaro 1968, polské reformní hnutí ukončené vyhlášením výjimečného stavu v roce 1980). Emigranti z východního bloku byli vesměs vstřícně vítáni jak pro sympatie s jejich neradostným údělem, tak vzhledem ke skutečnosti, že představovali kulturně blízké lidi a v neposlední řadě vzdělanou a kvalifikovanou pracovní sílu, nesporně obohacující hostitelské země. Mimo Evropu pocházelo nejvíce emigrantů před komunismem z Číny, Vietnamu a Kuby. Čínští emigranti spojení s protikomunistickým generálem Čankajškem založili hned v roce 1949 svůj samostatný, dnes velmi úspěšný stát na Tchajwanu, který ovšem komunistická Čína dodnes neuznává a vojensky i politicky zastrašuje. Trpkým svědectvím o pokrytectví soudobé vysoké světové politiky je ovšem fakt, že ačkoliv Tchajwan dnes na rozdíl od Číny představuje plně demokratický stát západního střihu, není mu umožněno členství v OSN a většina vlád světa z důvodu svých obchodních a politických zájmů v mocensky silné Číně s ním neudržuje diplomatické styky (jedinou evropskou výjimkou je v tomto ohledu Vatikán). Významnou skupinu emigrantů z Číny, zejména po potlačeném povstání v roce 1959, představují Tibeťané. Jedním z center tibetské emigrace se stala relativně demokratická Indie, kde sídlí i současný dalajláma. V Americe tvoří výraznou skupinu uprchlíků před komunismem Kubánci, žijící v Latinské Americe a Spojených státech, kde jejich minorita představuje výraznou, leckdy žel poněkud problematickou politickou lobby. Emigrace zejména těch nejkvalifikovanějších a nejvzdělanějších obyvatel představovala pro komunistické vlády značný sociální problém a byla v podstatě jedním z hlavních důvodů nejen vybudování pověstné berlínské zdi a „železné opony“, ale zároveň jednoho z nejabsurdnějších systémů restrikce volného pohybu, jaký lidské dějiny dosud zaznamenaly. Paradoxně právě tyto restrikce nakonec ovšem přispěly k ekonomickému a vědecko-technologickému zaostávání východního bloku a v jeho důsledku k neodvratnému kolapsu komunistických režimů. Ty nakonec nebyly s to zamezit ani rozsáhlým útěkům svých obyvatel. Typickým příkladem je masový exodus východních Němců v létě 1989 přes tehdejší Československo a Maďarsko, který předznamenal pád východoněmeckého režimu v říjnu téhož roku. Komunistickými vládami vytvořená železná opona mezi východem a západem, jejíž součástí byly minová pole a ploty nabité elektrickým proudem stejně jako vojenské posádky vyznačující se zavrženíhodnou surovostí, stála životy stovek uprchlíků. Jen při překonávání berlínské zdi přišlo o život více než 230 lidí a desetitisíce byly za pokus o její zdolání uvězněny.

Ve stínu studené války ovšem stojí osudy milionů dalších uprchlíků. Výraznou skupinu tvořili uprchlíci před vojenskými diktátorskými režimy v Latinské Americe do USA, uprchlíci před občanskými válkami v Africe a Asii, v Evropě potom uprchlíci před autoritářskými režimy ve Španělsku, Portugalsku a Řecku, které padly až v 70.letech 20.stol. Rozsáhlou emigraci zaznamenal Irán po islamistické revoluci v roce 1979 a Afghánistán, poté co byl v témže roce obsazen sovětskou armádou. Výraznou skupinu uprchlíků představují Palestinci, vyhnaní ze svých území v důsledku konfliktu s Izraelem stejně jako Kurdové z Turecka, Iránu, Iráku a Sýrie. Palestinci stejně jako Kurdové poskytují názorný příklad národů vytvářejících trvalou uprchlickou komunitu v důsledku absence vlastního státu.

Pro období 70. a 80.let jsou v oblasti uprchlictví typické dva trendy. Cílovými zeměmi uprchlíků se nestávají jen tradiční demokratické a ekonomicky prosperující státy jako USA, Kanada, Velká Británie, Austrálie, Nový Zéland a státy severozápadní Evropy, ale stále více i rozvíjející se státy jižní Evropy (Španělsko, Portugalsko, Řecko), stejně jako politicky a ekonomicky mimořádně úspěšné státy mimoevropské (Japonsko). Výraznou cílovou zemi migrace se stal Izrael, kam zejména v 90.letech zamířily statisíce Židů z bývalého SSSR, zejména z Ruska a rovněž tak etiopských Židů, tzv.Falašů (velká část z nich byla do Izraele přepravena v roce 1991 prostřednictvím leteckého mostu v průběhu jedné z nejunikátnějších záchranných operací minulého století, kterou si vynutil chaos nastalý v Etiopii po pádu tamního diktátorského režimu). Izrael představuje názorný příklad země v koncentrované podobě ukazující všechny výhody i rizika imigrace. Na jedné straně z imigrace vysoce profituje v podobě vyspělé, znalostní ekonomiky a zároveň dosahuje alespoň částečných úspěchů v integraci nově příchozích (pochopitelně usnadněných skutečností, že jde o lidí spojené touž identitou). Na druhé straně příchod statisíců nových imigrantů radikálně proměnil a rozbouřil vnitřní politickou scénu a budování nových sídel pro nově příchozí na palestinském území (dnes již z větší části pozastavené) představovalo po dlouhá léta nežádoucí politický a svým způsobem i ekologický tlak přispívající k eskalaci izraelsko-palestinského konfliktu.

Druhou výraznou skutečností popisovaného období je fakt, že řada uprchlíků z rozvojového světa se nedostane do cílových bohatých zemí, ale živoří v sousedních státech, které jsou třeba relativně svobodné, ale ekonomicky chudé, a nebo dokonce politicky nestabilní. To je případ 100 000 uprchlíků z Bhútánu přežívajících v uprchlických táborech v Nepálu, donedávna bangladéšských uprchlíků v Indii a zejména milionů uprchlíků v Africe (dnes např.súdánští uprchlíci z Darfúru v Čadu). V některých případech vlny uprchlíků mohou narušit politickou stabilitu a eskalovat politické a etnické konflikty v sousedních zemích, což se stalo v případě rwandských uprchlíků v Burundi a Demokratické republice Kongo (bývalý Zaire) stejně jako v neklidné oblasti Guinejského zálivu. Tito nešťastní lidé nemohou spoléhat na žádnou pomoc ze strany cílových zemí, v lepším případě se jim dostává pomoci ze strany mezinárodních organizací (OSN) nebo církevních charitativních organizací.

Výrazným fenoménem poválečného období je rovněž pracovní migrace. Na severoamerickém kontinentě probíhá po léta v linii Mexiko-USA, v Evropě se dlouho odehrávala ve směru jih-sever (italští, španělští, řečtí, později jugoslávští a turečtí gastarbeiteři v Německu, zemích Beneluxu a Skandinávii). Po vstupu do EHS (dnes EU) se ovšem většina jižních zemí stává cílovými zeměmi pracovní migrace (Španělsko pro Afričany, Itálie pro Afričany a Albánce, Řecko pro Albánce). Výrazným cílem pracovních migrantů z chudších asijských zemí (Indie, Nepál, Bangladéš, Filipíny, Indonésie) se staly bohaté ropné státy Perského zálivu. Pracovní migrace dnes rovněž nabyla vysloveně globálního charakteru a odehrává se mezi bohatými státy „Severu“ a chudými zeměmi „globálního Jihu“. Vzhledem k neutěšenému ekonomickému i politickému stavu rozvojového světa je velmi obtížné od sebe odlišit migraci ekonomickou od migrace politické. Český v Německu působící politolog Petr Robejšek výstižně konstatuje, že ekonomicky chudé státy kolabují i politicky a naopak. Tento stav ovšem vytváří bludný kruh, z něhož není úniku ani pro emigranty, ani pro jejich cílové země a který pro jejich azylovou a integrační politiku představuje v podstatě nerozlousknutelný oříšek.